Hudba je pro mě něčím nepostradatelným, což vy, kdo mě čtete déle,
víte. Dneska si zhodnotíme tenhle rok (sice ještě neskončil, ale moc zajímavého už nás nečeká) a jako malý bonus si zasoutěžíte o pár cédéček.
Kdybych měla vybrat to nej z loňského roku, budou to
Lana Del Rey (Born to Die),
Emeli Sandé (Your Version of Events),
Madonna (MDNA),
Marina & the Diamonds (Electra Heart),
Paloma Faith (Fall to Grace; jo, je to taková
divná pani, připomíná mi Bellatrix Lestrangeovou, ale její album jsem jela dokola dost dlouho a ještě jsem neskončila),
The Script (#3) a
Pink (The Truth About Love). Pink by asi vyhrála, jelikož její cédéčko patřilo asi mezi ta nejhranější i letos a často si u něj juchám a při cestě do práce jsem v metru hodně často v pokušení se rozhopsat až do stropu, hlavně u tohohle songu:
Ale teď už se mrkneme na ty letošní novinky. Zažili jsme bohužel dost překvapení, jak těch dobrých, tak těch špatných. Veškeré moje názory jsou subjektivní, i když se o objektivitu snažím, a tak se samozřejmě nemusí shodovat s vašimi názory. Stejně tak jako já vám neberu, že mnou vychválené album je podle vás shit, tak vy respektujte prosím to, že já naopak vaše milované album pěkně sepsuju :D.
Katie Melua:
Secret Symphony 8/10
Meluzína vydala loni nové album ve spolupráci s orchestrem a koncem roku s ním (a dalšími krásnými songy) zavítala i k nám (jak jsem
psala). Její koncert v Kongresovém centru byl lahůdkou podzimu a vy kdož jste neměli tu možnost ji vidět na živo, podívejte se po tomto posledním albu v edici s živým bonusovým CD, kde si můžete koncert (berlínský, s lehce pozměněným tracklistem) vychutnat. Ze začátku tvorby byla typem zpěvačky jako je Norah Jones. Těžko zařaditelná. Ale po čase to s ní bylo ještě horší než s Norah. Ta úžasná diverzita, ty emoce, které ve vás probudí. Můžete si ji pustit v podstatě kdykoliv a skvělá je hlavně do tramvaje, když si to šinete z práce, utahaní, sotva lezete nebo vás bolí hlava a míříte domů s vidinou to zalomit. Tohle album je spíše návratem ke kořenům, zvláště po lehce elektronickém předchozím The House (jež bylo ale úžasné).
Bo Bruce:
Before I Sleep 8/10
Bo je taková éterická elektronická Sarah McLachlan. Už v
prvním vystoupení v britské verzi Voice vyčnívala (a já z ní byla naprosto mimo) a z těch dalších vás pak
mrazilo.
Tenhle duet si čas od času musím pustit znova a zvlášť ve 2:14 bych si to s ní bez váhání vyměnila :D. Její letošní poprockový indie
debut s nádechem elektroniky si určitě zaslouží pozornost a patří mezi to lepší, co na jaře vyšlo.
Lenka:
Shadows 7,5/10
Pokud jste Lenku donedávna neznali, loni jste si ji určitě všimli díky reklamě na nová wokna, bo její
Everything at Once znělo odevšad. Po dvou letech od skvělého
Two - které bylo větším zklidněním a lehkým příklonem k mainstreamu, vezmeme-li v potaz rozjuchaný debut
Lenka – přichází tato Australanka s českými kořeny s albem opět odlišným, za což ona sama viní mateřství a vliv ukolébavek. Je ze všech tří
nejklidnější, ale to neznamená, že nudné. Nenechte se ale už tolikrát hraným a provařeným reklamním songem zahnat do kouta a dejte jejímu
prvnímu i
druhému albu šanci, je o co stát. Její
koncert v Lucerně patří mezi mé nejlepší hudební
vzpomínky (na dvou fotkách dokonce ždibec sebe poznávám :D) nejen ty opilé opice. Podepsala mi obě cedla, udělala při věnování chybu (vida! Lucifred ještě v
seznamu nicků nemam :D) a já se dodnes při vzpomínce na koncert uculuju a doufám, že přijede brzy znovu.
Agnetha Fältskog:
A 6/10
Blondýnka z ABBY se vrací po skoro deseti letech od vydání čtvrtého anglicky zpívaného alba (desátého celkově) plného coverů z 60. let s plnohodnotným albem a rozhodně to není odklon od jejího stylu. Je to modernější zvuk, než na jejích třech CD z 80. let, ale pořád
zní jako Agnetha. Není to pecka, ze které se posadíte na zadek, ale je to
fajné. Nedávno si na pódiu dokonce
zanotovala s Garym Barlowem. Sice jsem z toho celá rozněžnělá, ale prostě
Frida(momentálně je zas bruneta) to neni, no :D. Ale Gary na tohle asi nikdy nezapomene :).
DALŠÍ ZAJÍMAVÉ NOVINKY konce r. 2012 a první poloviny r. 2013
Leona Lewis konečně vydala svou dlouho odkládanou třetí řadovku
Glassheart, která se ale nemůže rovnat
druhému albu a rozhodně ne skvělému
debutu. Ale vyloženě propadák to není, zvlášť akustická verze
Trouble.
Anastacia vydala album coverů
It’s a Man’s Word, který se bohužel nevybarvil dle očekávání. Zní sice dobře, ale postrádá jiskru. Plus mohlo dodat turné, ale to Anastacia ze zdravotních důvodů zrušila. Ale tak můžeme se už těšit na novou řadovku, která by měla brzy vyjít.
Lana del Rey vydala reedici
Born To Die s podtitulem
Paradise (lze zakoupit i jako samotné EP) a
Hugh Laurie alias Dr. House nám představil
druhé album, tentokrát nejen bluesové. Dále zmíním novinky od
Rihanny (Unapologetic),
Taylor Swift (Red),
Christiny Aguilery (Lotus),
Kelly Rowland (Talk a Good Game),
will.i.ama (#willpower), ale nic z toho mě nijak nenadchlo.
Green Day vydali v rychlém sledu alba Uno, Dos, Tre, ale na předchozí úspěch navázat nedokázali. Po letech se nám vrátili matadoři jako
Aerosmith,
Scooter,
No Doubt,
Nick Cave,
Bon Jovi,
Pet Shop Boys a dokonce i
Depeche Mode.
A pokračujeme druhou polovinou roku, která toho vychrlila opravdu hodně.
Celine Dion:
Loved Me Back To Life 9/10
Tato kanadská diva se po šesti letech (její francouzskou tvorbu nepočítaje)
vrací s anglicky zpívanou novinkou. Předchozí album
Taking Chances bylo jedním z nejvydařenějších a podle mě jejím nejlepším albem. Tímhle má ale velice slušně nakročeno tento dojem překonat. Celine se drží toho, co umí. Řemeslně skvěle odzpívané songy, typické finesy a skvělá parta skladatelů na dobré album obvykle nestačí, jenže Celine připojuje také naléhavost a dodává albu na epičnosti. Je to ta Celine, kterou známe, ale zraje jako víno. Ač mě svojí mimikou a gesty někdy pěkně vytáčí, jako zpěvačku ji uznávám a
tleskám.
Katy Perry:
Prism 5/10
Zato Katy nám po úžasném
debutu a skvělé
dvojce servíruje průměrnou nahrávku. Rozjuchaný první singl
Roar pokračuje, kde Katy skončila, ale to je asi tak všechno. Album je sice řemeslně zvládnuté na
jedničku, ale chybí mu to něco, ta jedinečnost a lehkost, která provázela
první album a hitovky toho
druhého. Katy stále umí zpívat, ale neškodilo by jí trochu dospět nebo nehrát tak na jistotu a zkusit
zariskovat.
Lady Gaga:
Artpop 6/10
Lady Gaga by si mohla s Katy podat ruce.
První album bylo svěžím závanem ve stojatých vodách dancepopu (hlavně reedice nebo chcete-li EPčko
Fame Monster),
dvojka pak přinesla mnohem více
hitů, ale hlavně různorodosti (kdo jste ji neviděl skotačit po pódiu s Brianem Mayem,
mrkejte) a já si ho velice ráda a často pouštím. Bohužel třetí album není vůbec art, je jen pop, ale ne v té jeho nejčistší podobě, ta by totiž měla bavit. Gaga zde samozřejmě předvádí, že zpívat umí – na velice vydařeném songu
Dope (ale i zde mi to trochu připadá, jako by vykrádala sama sebe) – ale to my víme a já si raději počkám na lednové
jazzové album plné duetů s legendárním Tony Bennettem. Protože Gaga, jak již mockrát
ukázala (zvláště na koncertech), by z fleku mohla zpívat jazz nebo podobné styly na plný úvazek.
Cher:
Closer to the Truth 6/10
Tato už skoro sedmdesátiletá matadorka přináší své už sedmadvacáté album. Dal by se čekat následovník toliko úspěšného
Believe (1998, yep to album jsem v tu dobu jela dokola a songy uměla nazpaměť, přiznávám :D) a jeho následovníka
Living Proof (2001). A vcelku to tak je. Cher je tu opět s
dancepopem a s nezbytným autotune. Ale co tak fungovalo na
Believe, už tady působí trochu vyčpěle. Přitom Cher zpívat
umí a slušela by jí přirozenější a civilnější poloha, jak ukazuje v několika málo
baladách, které album o stupínek povyšují. Každopádně respekt, já mam pro ni prostě
slabost :).
Miley Cyrus:
Bangerz 8/10
Dáme-li stranou veškerý ten Mileyin
exhibicionismus posledních měsíců, tak můžeme dát jejímu albu jedničku s hvězdičkou. Není sice dokonalé, ale je to přesně ten úžasný bavící pop, s pár krásnými baladami jako bonusem. Miley s každým albem hudebně roste a dokazuje, že zpívat opravdu umí.
Hitovky jsou úderné,
baladám nechybí naléhavost. Tohle je ta Miley, kterou chceme. Anebo si aspoň dejte pár pěkných
parodií, ať se pobavíte :).
John Legend:
Love In The Future 7/10
Se svou čtvrtou řadovkou přináší tenhle soulový
kouzelník pořádnou porci
pohody, která se hodí třeba pro
příjemný večer strávený s vaší drahou polovičkou ;). Na albu se hodně
podepsal Kanye West, jako producent a také spoluskladatel více jak poloviny songů, a je to
slyšet, v tom dobrém slova smyslu. Sice z Johna neomdlévám, ani hudebně, ale je na něj spolehnutí, že přijde vždy s něčím příjemným. A má u mě navíc bodík za
tohle a
tohle :).
Jessie J -
Alive 6/10
S debutovým albem vtrhla Jessie J do hudební sféry teprve před dvěma lety, ale pozici ji vydobylo takovou, jako by tu byla už roky. Bylo to album
drzé,
sebevědomé,
výjimečné a Jessie na něm byla
nezastavitelná. Nechala nás hladovět po přídavku, který sice
přišel, ale je z něj cítit více řemeslnost, než ta sálavá radost debutu. Stále v jejím hlase slyšíte tu
naléhavost, ale už jí to tak
nežerete.
Kanye West - Yeezus 8/10
Hudbu Káňete
miluju, jako osobnost mi přijde trochu mimo. Ale je mi to fuk. Jeho předchozí hodně
divné, ale úžasné,
album se mi hodně vrylo pod kůži. Yeezus zatím ještě moc ne, ale stále mu dávám šanci. Káně je totiž všechno možné, jen ne normální. A to někdy není na škodu, jak dokázal posledním albem Jay-Z, jehož normalita a setrvávání v tom samém kurzu už dost nudí. To se vám u Káněte stát nemůže. Ale zase jejich
společný projekt, to je něco
jiného, tam Jay-Z
chytil docela
šťávu. Co mě poslední dobou hodně dostalo, je
parodie na tenhle káněcí
kus. Káně je divnej, ale
boží a doufám, že nás bude (hudebně) překvapovat dál a dál.
Justin Timberlake:
The 20/20 Experience (2 of 2) 9/10
Justin je novodobým králem popu, což dokazuje už od svého
prvního alba, i když plně zazářil až tím
druhým. Na jaře se
vrátil po sedmileté pauze, kdy dokázal, že stejně jako umí zpívat, dokáže i
hrát (
Friends with Benefits se mu opravdu povedl).
První díl jeho "zkušeností" sám nazývá smooth, za to tenhle
druhý je podle něj slutty. A dá se s ním souhlasit. Jednička byla o trochu
uhlazenější a víc
soulová, kdežto dvojka je víc
sexy a
temnější. Spolu tvoří dokonalý celek. Jen doufám, že Justin jednou bude mít svou vlastní show, protože jako komik je prostě
úžasnej, hlavně ve
spojení s Jimmym je to
zážitek nad
zážitky.
Eminem -
The Marshall Mathers LP 2 9/10
Eminema osobnostně nemusím vůbec, ale jeho nové album mě dostalo a to značně. Sice mě někteří kamarádi asi udupou, ale já si z něj sedla na zadek. On nejenom, že sehnal kupu úžasných hostů, on i
zpívá! Jeho normální alba neposlouchám, ale
předchůdce s hitovkou
Stan, která proslavila Dido, můžu, stejně tak jako třeba
duet s Rihannou (i když její
verze se mi líbí víc a třeba Lisa Scinta, ji
zvládla ještě líp než Rihanna a Eminem dohromady, já tuhle
holku miluju) anebo třeba
Like Toy Soldiers či
Mockingbird. Třeba novinka
Legacy připomíná legendárního Stana a Stronger Than I Was mě dostala do kolen nejen tím, že v ní
zpívá. Tohle album je hodně
různorodé, uslyšíte na něm fajn
hosty a třeba i trochu
countryrocku. Prostě jedno velké skvělé překvapení.
A co dalšího nám vyšlo?
Ciara se bohužel s novinkou
Ciara nijak
neposunula, přesto to není vyloženě špatné album. Ale bohužel nic tak
skvělého jako její třetí řadovka
Fantasy Ride (se všemi těmi super bonusy).
Sheryl Crow se na svém osmém albu
Feels Like Home moc nerozšoupla. Ač je
fajné, není to žádný zázrak. To
Gloria Estefan přichází s trochu netypickým albem
The Standards. Tentokráte žádné latinsko-americké rytmy, ale americká
klasika let dvacátých až padesátých.
Elton John si pro fanoušky připravil už třicáté první album
The Diving Board,
Sting nachystal první
desku s originálním materiálem od jeho vysoce ceněného Sacred Love (2003). Album je inspirované jeho chystanou hrou, jež bude debutovat na Brodwayi příští rok a jsou na ní slyšet náznaky Anglie i muzikálu. Taky
Britney přispěla svým
dílem do narvaného sklonku roku. Po velice vydařeném albu
Black Out se stále nepřekonala a novinka se jí moc
nepovedla. Neni to vyloženě průser, ale taky žádný zázrak.
Blíží se vánoce a tak nás ani letos neminula záplava vánočních alb. Bohužel třeba
Mary J. Blige s
A Mary Christmas nevybrala zrovna správné
songy nebo aranžmá. Album je ploché a nudí. To
Kelly Clarkson už se album
Wrapped In Red povedlo lépe, ale stejně (někdy je to hodně slyšet) jakoby
vykrádala vánoční
klasiku od
Mariah Carey. Pokud si chcete vánoce užít, doporučuju její vánoční album, ať už to
první z roku 1994 nebo to
druhé novější z roku 2010. K tomu ještě
Celininy poklidné, ale přesto výborné These Are Special Times (1998), civilnější a melancholičtější
Wintersong od
Sarah McLachlan (2010) anebo velice vydařený seriálový
soundtrack A Very Ally Christmas. Vyloženě špatná není ani letošní
Jewel (Let It Snow) a loňští
Blake Shelton s jeho country vánocemi (Cheers, It's Christmas) a
Cee-Lo se soulfunkovými (Cee Lo's Magic Moment).
No a to by snad stačilo, už teď toho máte na zabavení (pokud se vyřádíte i na odkazech, stojí za to) dost. A pokud by vám to bylo málo, já zas za čas s nějakou hudbou přijdu :).
A jako bonus
soutěž :). Ať si taky něco užijete vy. Vybrala jsem takovou všehochuť, od každého něco. Leonin debut patří mezi má oblíbená alba, o (vánoční) MC snad mluvit vůbec nemusím :D. Debbie mě hodně překvapila a její cédéčko rozhodně není jen o té
chlastací písničce. Pro milovníky klasiky tu máme taky placku a jako bonus nakonec audio fajného filmu.
Pro výhru:
1) sledujte mě (FB, GFC=Goole, Bloglovin)
2) uveďte e-mail
3) napište pořadí CD, jak byste je chtěli vyhrát.
4) napište, jaké album vás letos nejvíce překvapilo anebo zklamalo
5) který klip z odkazů v článku se vám nejvíc líbil či vás rozesmál
Soutěžit budeme do 15.12. včetně a výherců vylosuju pět.
Komentovat mimo soutěž můžete samozřejmě taky, já si to pak odpočítám. Připomínám, že běží i další soutěže a další budou přibývat. A opakuji, kdo se zúčastní více jak
sedmi z nich, bude mít pak možnost, zúčastnit se jedné speciální :).
